Jak jsem neuspěla u pohovoru

Takový pocit zmaru jsem dlouho necítila. Mohla jsem se uklidňovat, že o nic nejde, ale stejně mě honily myšlenky, že nejsem dost dobrá. Kde se kruci berou? Jak jako nejsem dost dobrá? Kdo mi to kdy nakukal?

Ale pojďme pěkně popořadě

Dnes budu více osobní, tento příběh se totiž stal přímo mně. Sice jsem už pátým rokem na rodičovské dovolené a předtím jsem tři roky chodila do práce, ale tohle byl můj první pohovor, kde bylo více zájemců.

Tenkrát při hledání zaměstnání jsem jednoduše oslovila vybrané instituty s tím, že mám zájem u nich pracovat a jestli pro mě nemají volné místo. Když mě pozvali na pohovor, už rovnou jsem věděla, že mají o mne zájem.

Tohle ale bylo jiné. Na pracovní místo bylo vyhlášeno výběrové řízení, probíhalo to klasicky: Byl vypsán inzerát na volné pracovní místo, zájemci na něj odpovídali mailem se strukturovaným životopisem a motivačním dopisem. Vybraní (v tomto případě všichni) byli dále pozváni na osobní pohovor.

A tady to začíná. První pohovor po pěti letech doma se dětmi. Uf. Byla jsem nervózní. Více než obvykle umím být. Později jsem si zanalyzovala, že to bylo nejspíš kombinací počínající virózy, vědomí toho, že jsem se na to moc nepřipravila, a skutečností, že mi záleželo na dobrém výsledku.

Ani snad nemusím sepisovat výmluvy, proč jsem se nestihla připravit. Bylo období před Vánoci, dodělávala jsem osobní dárky k Vánocům i dárek mamince k narozeninám, takže nestíhačka. Den před pohovorem nám napadlo 40 cm sněhu do rozestavěného domu bez střechy, takže místo nějaké přípravy jsem vyhazovala sníh v -10 °C a večer ještě hrála na adventním koncertě při rozsvěcování stromečku.

Den D

Ráno v den pohovoru jsem odvedla děti do školky a na hlídání a šla jsem na to. První šok byl hned, jak jsme se všechny zájemkyně sešly v předsálí. Věděla jsem, že se mám pěkně obléknout, ale ty ženské tam byly v lodičkách a černých kostýmcích s bílou halenkou, i když bylo venku -15 °C!

Já si oblékla tmavší modré společenské kalhoty s červenou halenkou (obojí trochu teplejší) a na nohou jsem měla svoje barefoot zimní boty. Nakonec jsem měla chuť si obléci i svůj velmi teplý svetr, protože než na mě došla řada, v předsálí jsem promrzla, jak pořád někdo coural dovnitř a zase ven. Dostala se do mě zima a já se nekontrolovatelně třásla. Fakt super! Chtěla jsem se zahřát třeba tím, že si udělám pár kliků, ale bylo mi to před ostatními trapné.

Další věc, která mi brala sebevědomí, byl fakt, že nemám ničím navrch před ostatními zájemkyněmi. Byly to samé krásné mladé ženy. Vesměs jsme se všechny vracely do zaměstnání po rodičovské dovolené, umíme anglicky a máme nějaké předchozí zkušenosti v oboru. Příliš mi nepomohlo ani to, že jsem nebyla sama, kdo byl nervózní.

A hlavně mi nepomohly příběhy od holek zájemkyň, které jsme si během čekání vyprávěly, že prý je fakt blbá doba a není nikde práce. Když už se uvolní nějaké místo a je na něj vypsané výběrové řízení, je příliš velký zájem a malá šance uspět.

Jdu na to

Samotný pohovor byl vlastně úlevný. Konečně na mě došla řada a já to mohla mít brzy za sebou a jít domů se ohřát. Vypadalo to asi tak, že věci a informace o sobě, které jsem měla připravené říct, že jsou moje devíza, jsem neřekla, protože se mě na ně nikdo nezeptal. Naopak na otázky, které mi byly kladeny, jsem odpovídala dost nejistě nebo ve stylu: to sice nevím, ale určitě se to zvládnu naučit. Hm, asi je to nepřesvědčilo.

Jestli jsem někde získala plusové body, tak za moji angličtinu a zkušenosti v oboru. Ty mínusové byly určitě za neznalost v administrativní oblasti a také za to, že jsem si troufla říct, že bych potřebovala částečný home-office, protože moje děti jsou ještě dost malé.

Suma sumárum, asi jsem moc nezazářila.

Ach ty strachy

Pak mě pustili domů. Úleva, ale zároveň strach, jestli mě vyberou. A taky strach, co když mě vyberou? Co udělám s dětmi? Jak to budu časově zvládat? Doteď funguju spíš v časovém deficitu, jak k tomu ještě zvládat zaměstnání? Ale protože jsem v tomto trochu střelec (i když jsem vodnář), nastavila jsem si to v hlavě tak, že se to prostě nějak zvládne.

Za dva dny mi napsali dost neosobní email:

Dobrý den, na základě Vašeho ústního pohovoru bylo rozhodnuto členy komise, že jste nebyla vybrána na volnou pracovní pozici.

Takže je rozhodnuto. Nevzali mě. Sakra. Takže jsem byla fakt hrozná. Mohla jsem se líp připravit. Proč jsem tam mlela takové nesmysly? A proč jsem vůbec byla tak nervózní? A koho teda vybrali místo mě?

Jasný, já vím, že se svět nehroutí, ale já se trošku hroutila a to mě samotnou zaskočilo. Hlavně mě překvapily moje pocity. Vždyť já jsem tvrdá holka, tak jeden neúspěch mě přece nerozhodí.

Možná nerozhodí, ale fakt zamrzí. Nejhorší na tom bylo to, že jsem si okamžitě začala připadat neschopná a méněcenná. Hlavou se mi honily dokola ty samé myšlenky. Někdo je lepší než já. Nejsem dost dobrá. Měla jsem se víc snažit. Proč jsem to tak podcenila? Nejsem dost dobrá. Nejsem dost dobrá. Nejsem dost dobrá…

Konec sebelynčování

Ale protože se nerada utápím v negativních myšlenkách, začala jsem si to všechno pro sebe rozebírat.

Co to znamená, že mě nevybrali? Někdo byl lepší než já v těch ohledech, které jim připadaly důležité.

Co to znamená pro mě? Budu mít víc času pro sebe, své děti a seberealizaci.

Mantra pro pozitivní náhled na věc: Někde na mě čeká něco lepšího. Teď sice nevidím až za roh, nedohlédnu do budoucnosti, ale když to nechám plynout, samo se to ukáže.

A co jsem si z toho celého odnesla já?

Je v pořádku, když je někdo lepší, než jsme my. To totiž neznamená, že my nejsme dobří. A určitě z toho nemusíme mít špatný pocit. Každý byl obdařen něčím jiným, jen musíme najít to, v čem jsme nejlepší my. Co nám jde nejvíc, co je to naše flow, to naše téma, naše vášeň. Jaké jsou naše schopnosti a jak je můžeme ještě více posílit.

Hledání svého pravého talentu, schopností a poslání je téma, které mě provází už dlouho, protože jsem si tím sama prošla. Dlouho jsem hledala, kde mám to svoje největší flow a čím nejlépe mohu přispět tomuto světu. Během té cesty jsem došla k závěru, že je nejlepší s tím začít už od mala. Už u dětí začít hledat a rozvíjet jejich potenciál a podporovat jejich zájmy. To se vrátí v tom, že děti budou sebevědomé a rozhodné, půjdou si za svým snem a budou v něm úspěšné.

Tipy, jak děti podpořit v rozvíjení jejich talentů a schopností jsem sepsala do ebooku. Sama je u svých dětí využívám každý den. Krásně se mi to vrací v tom, že děti mají spoustu zájmů, rozvíjí si ty dovednosti, které je nejvíce baví a zároveň spolu trávíme krásný společný a vědomý čas.

Snad vás můj příběh inspiroval, podpořil, třeba i pobavil. Klidně mi dejte do komentářů vědět, jaké byly vaše pohovory a vaše pocity, ať už to dopadlo jakkoliv.

Mějte se krásně a žijte s dětmi naplno.